Ukřižování Mk 15, 22-28 (Mt 27, 33-38,, Lk 23, 33-34,38,, J 19, 17-24)
A přivedli ho na místo zvané Golgota, což v překladu znamená ‚Lebka ‘. Dávali mu víno okořeněné myrhou; on je však nepřijal. Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme. Bylo devět hodin, když ho ukřižovali.
Jeho provinění oznamoval nápis: „Král Židů.“ S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Tak se naplnilo Písmo: ‚Byl započten mezi zločince.‘
Tonda
V každém kostele visí na stěnách křížová cesta, jakoby to bylo to nejdůležitější v Ježíšově životě. Daleko důležitější je Ježíšovo tříleté učení a jeho zmrtvýchvstání. Když už v kostelích pro někoho musí něco viset, proč tam není cesta života,
cesta naděje, cesta Ježíšova učení. Osobně bych vítal kostel bez ozdob, jen bílé stěny (viz trapisté v Novém dvoře). Když chcete naslouchat Bohu je lepší, když je kostel jako poušť, tedy bez rozptylujících ozdob. Tím, že si katolická církev
vybrala ukřižování za středobod svého učení, je náboženstvím smutku, vážných a smutných tváří, černého oblečení kněží, mše svaté jsou převážně jak pohřební obřady. Příšeří studených kostelů s planoucími svíčkami, obrovským křížem v čele,
šepot věřících, proběhnutí černých klerik, sem tam zvonění, rozmáchlé zaprášené sochy chystající se nás napomenout, k radosti z toho, že nás Bůh má rád, nevedou. Tím nechci snižovat Ježíšovo utrpení, jen přesunout důraz na důležitější
Ježíšovo poslání, než zemřít.
|
